Byl promočený a opíral se o větve stromu,
z posledních sil dozpíval šustivou píseň – ale komu?
Drkotal zimou a jeho tvář byla naprosto bledá,
ale držel se statečně – důvod k radosti zubaté jenom tak nedá.

Občas krůpěj ledového potu přejela mu po čele,
vzhledem ke svému stavu však působil vesele,
vyprávěl o svých letech pod širou oblohou,
tomu prý jiné zážitky vyrovnat se nemohou.

Pak najednou obrátil ke svému narození,
mnohočetné pásy a mnoho strojů ve stavení,
to ještě netušil, že dětství prožije v oddělení pečiva,
čekal v řadě svých bratrů na svou smrt zaživa!

Malá holčička jej utrhla a nacpala do něho rohlík.
(Jeho bratr za ním později posloužil na exkrementy co udělal Alík.)
Projel se po eskalátoru k líbezné slečně na brigádě,
klaply dveře a rohlík už topil se v marmeládě.

Stal se zbytečným neboť bratrů jeho všude haldy,
odložen na podpultový výtisk básní F. X. Šaldy,
ucítil vůni svobodného světa a via stisk
vítr odnesl jej oknem a stal se z něj aviatik.

Sundal jsem jej z větví a on se ještě loučil s bratry v křoví,
sedli jsme si ke krbu a odvyprávěl mi všecko co ví,
pak odešel jsem pro bábovku, aby se nasytil před dalším letem,
pootevřená dvířka krbu, zápach a dým – tak rozloučil se s tímto světem.