Jdu si klidně alejí s úsměvem
a myšlenkama v oblacích tím směrem,
kde Slunce nikdy nezapadá
a kde mě nic špatného nenapadá.

Vtom proti mně kráčí známá tvář,
plná energie a v očích dálkových světel ostrá zář,
zpomaluje, prochází, pozdravení a víc si ani nepřeju,
náhle se však zastaví, zavolá mě a křičí: „Blahopřeju!“

Sundávám si rukavici neb mi ruku svojí tiskne,
jen málo lidí pro dobrou věc tolik riskne,
poděkuju a přijmu šťastný jeho dar,
nehmotný – však nejkrásnější jaký kdy kdokoli mi dal.